Každé město je pestrou směsicí sociálních vrstev, které se vzájemně ovlivňují natolik, že vytváří pestrý kolorit věčného tepu života společnosti. Nejinak je tomu i v Myzině. Můžeme zde nalézt královskou rodinu v čele s Králem Grobdutem a jeho dvorem, místní šlechtické Rody, vážené měšťanstvo, chudé baráčníky, žoldáky z králova vojska i potulné dobrodruhy, kleriky obou bohů či ošetřovatelky Lazaretu ztracené Kostěny a nakonec i všemi opovrhovanou lůzu a spodinu společnosti.
Královská rodina stojí nejvýše v celém království v údolí řeky Chladné. Původem zchudlá šlechtická rodina se obratnými kroky dostala před více než třemi staletími do čela vévodství ustanoveném v řídce obydleném údolí a později za přispění místního metropolity a řady podporovatelů prohlásila sama sebe královstvím. Dnes sídlí nepříliš početná královská rodina se svým rozsáhlým dvorem na hradě na návrší v samém centru Myziny. Ze strachu před úkladnou vraždou či zradou některého svého sluhy však členové královské rodiny téměř neopouštějí sídelní hrad a vládnou tak kraji prostřednictvím svých zástupců – zejména královského purkrabího, myzinského starosty a hlav šlechtických Rodů.
Král Grobdut sám je již starší člověk a trpí řadou vypěstovaných stihomamů. Mezi nejhorší patří strach z dávné Sudby, že o uzurpované království přijde přičiněním party dobrodruhů, která přivše z daleka rozvrátí staré pořádky a zažehne oheň revolty poddaných. Šlechta, kterou jedinou k sobě Grubdut připustí, ho údajně v tomto proroctví utvrzuje, neboť slabý a bázlivý král neškodí jejich obchodům a intrikám.
Šlechtické Rody stály při starém vévodovi a pomáhali mu získat královský trůn. Za to získali jejich členové řadu postů a privilegií, přičemž k nejdůležitějším patří vlastnictví venkovské půdy po celém údolí a právo podílet se na rozhodování panovníka zasedáním v Královské Radě. Rody jsou také zbaveny povinnosti platit králi daně a mohou sami vybírat tribut od usazených obyvatel na své půdě. Na druhou stranu jsou šlechtici povinováni králi dodat dostatečnou hotovost k obraně království a přispívat na chod Královské Gardy. To je ovšem i v jejich zájmu, neboť Garda byla a je jednou ze sil, která dokáže udržet nižší stavy během hladových a dlouhých zim v klidu. Dříve dvacet Rodů se dnes smrsklo na sedmnáct, přičemž dva z nich trvale sídlí v nedalekém Taleckém údolí a do Myziny přijíždí jen na zasedání Královské Rady.
Rody sídlí v honosných domech v severní části města a jejich příslušníci mohou používat velký incal na označení svého majetku či privilegia. Právě absence daňové povinnosti, venkovský tribut a mnoho let relativního vojenského klidu umožnilo Rodům uchovat a rozmnožit velký majetek a veřejně či skrytě financovat nejeden měšťanský podnik ve městě. Sami členové Rodů se však k práci nesníží, jejich údělem je přeci vládnout a rozhojňovat rodový majetek. Což může jít ruku v ruce.
Konec konců i královský purkrabí je příslušníkem jednoho z Rodů. A jeho moc pána královského hradu je uznávána všemi v Myzině i za jejími hranicemi.
Měšťanstvo je posledním běžným svobodným stavem, kterému král dopřává nějaká privilegia, jako je právo sdružovat se v cechy, provozovat řemesla či otevírat obchody. Měšťané na rozdíl od Rodů platí králi daně a poplatky a prostřednictvím královského purkrabího žádají o různá povolení či výsady. Jedná se o velmi složité politické intriky, neboť existence povolení provozovat hostinec či výsady dovážet víno rozhoduje o bytí a nebytí celé měšťanské živnosti. Měšťané mimo těch nejbohatších však většinou nedisponují tolika finančními prostředky, aby si mohli otevřít sami nový obchod nebo zafinancovat dovoz zboží lodí z dalekého Gantonu. Do jejich podniků tak skrytě vkládají kapitál členové Rodů a činí tak předivo vzájemných vztahů a síť vlivu ještě nepřehlednější.
Měšťané žijí v pěkných domech v severní a severovýchodní části města, jejich podniky pak lze nalézt po celém městě i v přístavu. Mají právo označovat svůj majetek a privilegia malým incalem a mohou ze svého středu volit myzinského starostu. I když by se zdálo, že starosta nevydává žádná povolení ani nevybírá žádné daně, jedno zásadní privilegium však starosta má. Na jeho pokyn totiž Městské stráže udržují pořádek a bezpečí v celém městě a chrání či naopak nechrání měšťany a jejich podniky před vlivem myzinského temného podsvětí. I proto měšťané rádi přispějí do městské pokladny, pozvou starostu do svého podniku či prokáží městu charitativní službu.
Někteří měšťané přesídlili do menšího Talecku či do Starého města, aby byli dále od vlivu Městských stráží. Avšak obecná rčení „Talecký maloměšťák“ či „Starožgrd“ dávají tušit, že jejich prestiž u Myzinských výrazně poklesla.
Baráčníci jsou prostí lidé, kteří si ale svou prací vydělají alespoň na skromný jednopatrový domek ve východní či jižní části města. Členové jejich rodin pracují jako služebnictvo v domech Rodů či jako zaměstnanci v měšťanských podnicích. Na venkově se baráčníkům říká bezzemci a pracují na šlechtických farmách nebo jako lovčí či náhončí u panských dvorů. Snem baráčníka je získat měšťanský incal a s ním spojená privilegia či finance, avšak bohužel mnohem častěji se při honbě za touto výsadou baráčník zadluží natolik, že spadne mezi lůzu bez domova a práce.
Aby král zajistil sociální klid v této vrstvě, jednou ročně při jarní rovnodennosti vybere královský purkrabí jednoho až tři baráčníky, kterým udělí malý incal. Zlí jazykové pak tvrdí, že tímto činem Rody ředí získanou moc měšťanů a výběr rozhodně není náhodný.
Žoldáci jsou najatí členové vojska, kteří mají za úkol bránit království před vnitřním i vnějším nepřítelem. Jejich výběr a plat provádějí Rody, a tak vzniká často nesourodá směsice vojáků, do jejíhož čela by se mohl postavit pouze paranoidní šílenec. A nebo král Grobdut, kdyby netrpěl chorobným strachem ze zrady. Naštěstí už více než deset let nedošlo k žádnému incidentu, který by vyžadoval pozornost Královského vojska. Na běžné problémy stačí Městská stráž nebo Královská Garda.
Na jihovýchodní straně města nalezneme posádkový tábor, který byl za otce krále Grobduta dimenzován na mnohem větší počet žoldáků, než jej dnes obývá. I tak jsou žoldáci rozmístěni převážně v pohraničních posádkách, a to jak na severu pro případ útoku divokých trpaslíků, tak na jihu jako formální odstrašení jižních království v horách nad Gantonem. Útoky seveřanů přes vysoké hory dnes nikdo nepředpokládá a vojsko na ně rozhodně dimenzováno není. Ostatně kdo by chtěl dřepět v těch starých ledových pevnostech u Průsmyků.
Dobrodruzi nejsou v Myzině vítanými návštěvníky. Konec konců v jednom starém proroctví předneseném králi se praví… ale to by byly jen legendy. Je však nad slunce jasnější, že vnášet zbraně do Myziny, vyhledávat práci jako dobrodruh či dobrodruhům napomáhat, není z toho druhu činností, se kterými by slušné vrstvy obyvatel chtěly mít něco do činění. A králův rozkaz zní jasně – každého dobrodruha chytit a vsadit do městské Šatlavy. A pokud náhodou uteče, bez milosti zlikvidovat.
Jenže Královská Garda se dobrodruhy převážně nezabývá a Městské stráže na ně nestačí. Jejich jediným nepřítelem je tak Hlídka. Jenže o této tajné králově organizaci se nemluví ani v podzemních komnatách. Členem Hlídky může být totiž každý. A jejich dlouhé prsty si umí podat kohokoliv. Možná i členy královského dvora.
Klerikové jsou zcela oddáni církevním záležitostem, a pokud už se sníží k intrikaření, dělají tak výhradně v zájmu Šindžeho a Beredecha. Krále poslouchají pouze natolik, aby nevznikaly zbytečné problémy. Jsou však poslušni božím rozkazům, což může být přání městského metropolity nebo opata Roklanského kláštera. Většina jich žije v klášteře, ale někteří obsluhují chrámy a svatyně rozmístěné po celém městě. A někteří zřejmě patří i k důvěrníkům Rodů či samotného krále. Vždyť rozhněvat si některého z bohů nechtějí ani nositelé incalu.
Ošetřovatelky jsou klerikové, kteří žijí v Lazaretu ztracené Kostěny. Patří mezi ně muži i ženy, kteří chtějí svou službu bohům projevit přes pomoc druhým lidem. Na základě božích příkazů nerozlišují mezi chudým či bohatým, ale i Beredech musí přiznat, že léčení není nejlevnější. Každému pak buď Šindže milostiv, aby přinesl dost stříbra na svou léčbu.
Lůza je nejnižší sociální vrstvou v Myzině. Žije za městskými hradbami v jižních slumech a vydělává si na svůj život příležitostnou prací v přístavu, taháním lodí proti proudu, námezdní prací a prostitucí. A z jejích řad se rekrutují nejnižší stupně temného myzinského podsvětí. V řadách Bratrstva i Stínu tak najdeme nejednoho výrostka ze slumů. Konec konců i loupež nebo vražda je námezdní práce a na stříbru se nepozná, odkud pochází.
Mezi nepřátele lůzy patří Městské stráže obecně, zejména pak všichni Kurátoři, kteří vyšetřují a soudí všechny zločiny a přečiny ve městě Myzině, do kterých nejsou zapleteny Rody. Je dobré si však připomenout, že tam, kam nedosáhne Kurátor, dosáhne Hlídka.